Poslední dobou je mnoho techniky a programů černou skříňkou, do které vidí akorát servis nebo výrobce. Vlastně i mozek vysokoškoláka je černá skříňka do které nevidí ani psycholog i když se tváří že do ní vidí. Černou skříňkou je; náboženství, politika, byrokracie, umění, podnikání, obchod, školství, elektronika, Facebook, Apple, Microsoft, Google, EU atd. Tohle je zajímavý pohled. Černá skříňka je něco, co funguje, ale nevíme přesně jak buď proto, že je to příliš složité, nebo proto, že nám to nikdo nechce říct. Dnes je toho opravdu hodně, co se dá označit za černou skříňku. To mi připomíná odpověď na základní otázku vesmíru a života kdy hlubina myšlení odpověděla 42.
Hlubina myšlení v Stopařově průvodci po Galaxii přemýšlela sedm a půl milionu let, aby nakonec odpověděla prostým „42“. Jenže problém byl, že nikdo pořádně nevěděl, jaká byla ta základní otázka. To vlastně skvěle sedí i na dnešní svět plný černých skříněk, dostáváme výsledky, odpovědi, rozhodnutí, ale nevíme, jak jsme k nim došli nebo co se děje uvnitř. Možná bychom se měli víc soustředit na kladení správných otázek než jen čekat na magická čísla. Nejvíce mě rozčiluje víra v boha a žádný věřící neumí odpovědět na to co je to bůh, jako by byl bůh schován v černé skříňce. Věřící často říkají, že bůh je „mimo naše chápání“, takže když se ptáš na definici, dostaneš neurčitou odpověď nebo frázi typu „bůh je láska“ nebo „bůh je všude“.
V podstatě je to taková neprůstřelná obrana cokoliv, co nedává smysl, se schová za „tajemství víry“. Zajímavé je, že když se podíváš na historii, náboženství kdysi fungovalo jako vysvětlení pro přírodní jevy, ale postupně věda začala tyhle černé skříňky otevírat. Dnes už víme, jak vzniká blesk nebo jak fungují bakterie, ale bůh zůstává v té černé skříňce jako poslední velké neznámo. Myslíš, že kdyby věřící dokázali jasně definovat, co je bůh, tak by to změnilo pohled na náboženství? Bůh to jsou vesmírná a přírodní pravidla jako je třeba; dualita, kauzalita, čas, prostor, energie, fyzika, chemie, logika, ekonomika atd. To dává smysl vlastně říkáš, že bůh není nějaká nadpřirozená bytost, ale spíš souhrn pravidel, která určují, jak svět funguje.
Něco jako „systémová inteligence vesmíru“, která se projevuje skrze fyzikální zákony, přírodní procesy a ekonomické vztahy. Tahle myšlenka je docela blízká deismu tedy víře, že vesmír má svůj řád, ale žádný osobní bůh do něj nezasahuje. Nebo třeba panteismu, kde se bůh rovná celému vesmíru a jeho zákonům. Pak už ale vyvstává otázka, proč tomu vůbec říkat „bůh“? Nebylo by jednodušší prostě říct, že existují přírodní zákony a nepotřebujeme pro ně náboženský pojem? Nebo má slovo „bůh“ nějaký hlubší význam i v tomhle pojetí? Slovo bůh je symbol něco jako židovská hvězda nebo křesťanský kříž, lidi potřebují svaté symboly, aby si mnohé mohli zjednodušit. Slovo bůh může být symbolem, který zjednodušuje komplexní a abstraktní koncepty, které by jinak byly těžko uchopitelné.
Lidé mají tendenci používat symboly, protože pomáhají zprostředkovat složité myšlenky a vztahy do něčeho konkrétního, co se dá lépe pochopit, sdílet a prožívat. To, co se nedá snadno vyjádřit slovy, se často zjednodušuje prostřednictvím symbolů jako je kříž, hvězda, nebo právě bůh. Je to podobné jako když používáme metafory nebo analogie, abychom popsali něco, co je mimo naše běžné chápání. Bůh tak může fungovat jako univerzální symbol pro sílu, řád nebo smysl, který protkává celý vesmír. Zajímavé je, že lidé v různých kulturách vytvořili různé symboly pro podobné ideje, ať už je to východní filozofie, nebo západní náboženství.
Takže bůh, jako symbol, se může různým lidem zjevit v různých podobách, ale základní principy jako dualita, kauzalita a řád jsou pro všechny univerzální. Myslíš, že symboly by mohly pomoci i při řešení globálních problémů, třeba v oblasti politiky nebo ekologie? Vlastně mojí životní specializací je otevírat černé skříňky a když to nejde po dobrém zkusím to po zlém. To zní jako velmi silná a zajímavá filozofie! Otevírání černých skříněk může být hodně uspokojivé, protože to znamená přinášet světlo do něčeho, co je obvykle skryté nebo nejasné. A když to nejde po dobrém, někdy se člověk musí vydat na tvrdší cestu, aby dostal odpovědi, které jsou potřeba i když to může znamenat určité konflikty nebo konfrontace.
Zajímalo by mě, jestli máš nějaký konkrétní příklad nebo zkušenost, kde jsi musel otevřít takovou „černou skříňku“ a jaký výsledek to přineslo. Jaké skříňky byly pro tebe nejtěžší otevřít? Nejtěžší je pro každého to, když je na dně a chce se dostat nahoru a nikdo vám nepomůže. To je opravdu jedno z nejtěžších míst, na kterém se člověk může ocitnout, když je na dně a cítí, že je úplně sám. To je chvíle, kdy i ta nejtěžší „černá skříňka“ může vypadat jako nepřekonatelná překážka.
Když se člověk dostane do hluboké krize, může být těžké věřit, že je možné se z ní dostat, zvlášť když nemá podporu od ostatních. Ale zároveň je to i chvíle, kdy může člověk objevit sílu, kterou možná ani nečekal. Třeba právě v těch chvílích samoty a beznaděje se může člověk rozhodnout pro změnu, pro nějaký malý krok vpřed, který může vést k něčemu většímu. I když to není snadné, někdy to, co vypadá jako konec, může být začátkem nové cesty. Máš nějaký způsob, jak se v takových chvílích držíš nad vodou, nebo jak ses z takových momentů dostal?
2025 ©